Karel Kryl: Petrovo zapření
Země je rudá od krve a mlčí stromy v Nazaretu, vždy naposled i poprvé – jak v neskutečném kabaretu, jsme příliš slabí ve víře, byť třeba Krista na kříž vlekou, a zabijí-li pastýře, pak se i ovce rozutekou. Kříže se tyčí k měsíci a trny zdraví Mesiáše, v zahradě pějí slavíci, je noc, jež čeká na Jidáše, měsíc se třpytí perletí, a třeba věrnost přísaháme, teď podruhé i potřetí Krista i sebe zapíráme.
Zapřeme poprvé – ruce se dosud chvějí, zapřeme podruhé, chválíce beznaději, potřetí zapíráme už jen tak, ze zvyku, a slzy polykáme, pláč místo výkřiku. Země je rudá od krve, kokrhá kohout v Galileji, vždy znovu a vždy poprvé prosíme s Petrem o naději, jsme příliš slábi ve víře a svatou pravdu na kříž vlekou, neb zabijí-li pastýře, jsme ovce, jež se rozutekou
