Dle slov duchovní otce Aliny, kněze při chrámu ct. Serafima Sarovského v Kuncevě Alexandra Naruševa, i dle vyjádření samotné dívky byla již v listopadu minulého roku na klinice postavena před volbu, zda přijmout ve zrychleném režimu občanství Izraele, a získat tím právo na bezplatnou léčbu, která by jí mohla zachránit život. Jenže kvůli tomu by musela v dokumentech o sobě prohlásit, že je buď židovka nebo ateistka. Druhou možností, kterou si mohla zvolit, bylo zachovat věrnost Pravoslaví a očekávat nevyhnutelnou smrt. Alina Milanova si vybrala to druhé.

Stručný přehled událostí. Průběh nemoci podle popisu její matky (místy zkráceno; pozn. red.) Alina náhle onemocněla, příznaky byly zprvu typické pro hepatitidu, která však byla nakonec vyloučena a byly provedeny operace, následovalo měsíční domácí léčení. Následně byla provedena třetí operace, při níž byla určena definitivní diagnóza. Vzhledem k rozsahu postižení lékaři prohlásili, že více pro ni učinit nemohou. Navrhli transplantaci jater. V průběhu konsultací se stav Aliny prudce zhoršoval, dostala se na jednotku intenzivní péče, začala srdeční arytmie a to vše spolu se selháváním činnosti jater. Hrozila smrt. Přes různé konsultace a zahraniční kontakty se naskytla možnost hospitalizace v jedné z nejmodernějších klinik v Tel Avivu, která jako jedna z prvních odpověděla na dotaz ohledně možnosti léčby, takže už 11. listopadu byla Alina na přijímacím oddělení této nemocnice. Byly provedeny tři operace, jenže vznikla sepse a otrava krve. Infekce bacily odolávajícími antibiotikům. Matce se podařilo od sponzorů opatřit peníze na první měsíc léčby. Zůstal však ještě dluh 64 tisíc dolarů. Pak bylo potřeba sehnat peníze na transplantaci 300 tisíc dolarů. Tuto částka se však již přes veškerou snahu a pomoc přátel nepodařilo zajistit.

Jediným řešením byla možnost ve zrychleném řízení přijmout izraelské státní občanství, které by umožnilo bezplatnou léčbu. Vše bylo vyjednáno a připraveno, stačilo již jen vyplnit formuláře a odevzdat. Podle izraelského „zákona o repatriarci“ mohla Alina počítat se získáním občanství, protože její zesnulý otec byl Žid a jeho matka je nyní izraelskou občankou. Konsulát v průběhu měsíce dokončil prověření dokumentů potvrzujících právo Aliny na získání izraelského státního občanství, a v prosinci vydal doporučení ministerstvu vnitřních věcí. Zde následně urgovala celou záležitost v lednu 2011 i babička Aliny. Avšak ani přes poukazování na zdravotní stav žadatelky ministerstvo nereagovalo.

Příčinu sděluje duchovní otec Aliny: „Ve formuláři je kolonka – věrovyznání. Podle zákona se může stát občanem Izraele pouze žid nebo ateista. Aby se Alině dostalo rychlé lékařské pomoci a naděje na přežití nemoci, musí být v této kolonce napsáno jen jediné: »ateistka« nebo »židovka«. Alina mi telefonovala a tázala se tento problém. Co si počít? Lékaři říkají, že času je velice málo. Dva až tři týdny. A u nás (tj. v Rusku; pozn. překl.) tento typ léčby neprovádějí. Volba je prostá: buď zachytračit (pokrytecky napsat, co je žádáno), zříci se víry a tím získat naději na uzdravení, a nebo se plně spolehnout na Boha. Ten člověk chtěl slyšet odpověď na otázku, která je nejspíš tou nejdůležitější v jeho životě. Nevěděl jsem, co říci… Přesněji řečeno, věděl, jenže… Když mi pak matka dívky sdělila, že se už rozhodly, bál jsem se, že uslyším to nejhorší. Helena (křestní jméno Aliny) prohlásila: »Nesundám kříž, nezřeknu se (víry), za to mi to nestojí.« Řekl jsem jim, že jsou statečné.“

Na otázku kněze, co budou dále dělat, odpověděla její matka, že nevědí. Kněz řekl: „Jenže už máte málo času.“ „Před námi je věčnost,“ odvětila.

Když bylo Alině lépe, napsala na internetové fórum chrámu ct. Serafima: „… žádné hrdinství a žádnou volbu momentálně podstupovat nemusím. Svoji volbu jsem učinila již dávno – jsem pravoslavná křesťanka. Činím na sobě znamení kříže. Ano, neodložím křížek, otevřeně pravím, že jsem pravoslavná. Ano, mám papír z ministerstva vnitřních věcí Izraele, kde nejsou varianty; je tam předepsána věta: »Přijímám občanství, zákony a náboženství této země,« a pár teček na podpis. Řekněte sami: Je to nějaká volba? Důležité není, co je na papíře, ale co je v duši. A tam je důvěra v Boha, silnější než papíry, silnější než zákony, státy a nejhroznější diagnózy nebo čas! I v nejtěžších chvílích cítím, že mne Bůh drží za ruku. Žádný lékař ani žádný stát nemůže zbavit operaci jejího rizika – jakýkoliv den tady může být poslední. Jediná volba je ta, kterou jsem učinila už dávno, a ta není spojena s občanstvím, – zvolila jsem si Víru v Boha; nebudu se ohlížet na nic jiného, budu děkovat za vše, co je mi souzeno. A to je volba stojící před každým člověkem.“

Několik měsíců prožila Alina na jednotce intenzivní péče izraelské chirurgické kliniky připojena k přístroji umělého dýchání. Jak poznamenali izraelští lékaři, až do posledního dne byla „upoutána na lůžko, ale při plném vědomí a jasné paměti“, což ještě zvětšuje význam rozhodnutí učiněného v bolestech způsobovaných pokračující smrtelnou chorobou.

V noci na 14. března Helena (Alina Milanova) zemřela na masivní vnitřní krvácení. Někteří pravoslavní na internetu mají zato, že se způsobem své smrti a svým svědectvím o víře až k smrti stala mučednicí.

Pravda.ru (21. března 2011)

(Při překladu zkráceno, avšak s péčí o zachování hlavních faktů základní linie průběhu.)

P.S.:Na webu právnické fakulty, kterou Alina studovala, vyvěsili přátelé toto oznámení: Se zármutkem oznamujeme, že po dlouhé nemoci 14. března 2011 zemřela studentka 5. ročníku právnické fakulty MGU Alina Milan. Alina byla úspěšnou studentkou, aktivní účastnicí různých fakultních akcí, členkou dobrovolné studentské organizace, věrnou přítelkyní, krásným člověkem. Věčná paměť

(www.narodnyodkaz.sk)