„Miluj Boha nade všechno a bližního jako sám sebe.“
Milí bratři a sestry v Kristu, posílám pro povzbuzení v dnešní nelehké době. Vytrvejme, kdo vytrvá do konce, bude spasen. Buďme rádi, že máme svátosti ( a dokud je máme). I.B. Česká republika
Drazí bratři a sestry v Kristu, jsem jenom obyčejná laička bez teologického vzdělání, přesto si dovoluji napsat Vám pár řádek k dnešní době.
Všichni víme, jak to vypadá: destrukce společnosti a jejích staletími prověřených hodnot, útoky na tradiční rodinu, „svatby“ homosexuálů, „kultura“ smrti, lidské chování, které zanechává zkázu. Války, hlad, sobectví. Mladí lidé zdegenerovaní abusem drog a brutálními počítačovými hrami, „mladí starci“ nemající již smysl života a páchající sebevraždy. Atd., atd. Podrobným popisem bych zavařila klávesnici a stejně je to všeobecně známo. A chvílemi se zdá, že to řadě lidí ani nevadí, nevzrušuje je to a chovají se jak tupé stádo ovcí, vedené na porážku.
Proč ale píši je to, že se snažím hledat východiska. (Ono se o to snaží více lidí, nejsem jediná.)
Namáháme se,debatujeme, modlíme se, píšeme petice… a výsledkem je, že jsme osočováni, odmítáni, posmíváni a vyčerpaní. Někdy jsme označováni za blázny i v křesťanských kruzích.
Položme si zásadní otázku: stavíme na správných základech a používáme správné strategie boje?
Odpovědi nalezneme v učení Katolické církve a v Knize knih: v Bibli.
Ježíš řekl: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ (Mt 22,37)
Druhé je mu podobné: „ Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Na těch dvou přikázáních spočívá celý zákon i proroci. (Mt 22,39)
Láska k bližním a péče o ně je v souladu s Boží vůlí, ale musí být na správném místě. Na prvním místě je, že máme nade všechno milovat Boha a Jemu jedinému se klanět. Děláme to opravdu tak, jak si Bůh přeje?
Položme si otázku: je pro mě Bůh opravdu na prvním místě? Je pro mě opravdu nejdůležitější oslava Boží? Postoj hluboké úcty a vděčnosti za to, co pro nás Bůh učinil? Dovolte mi prezentovat jednu osobní zkušenost: když mám nějaké problémy (a kdo je nemá?), snažím se nejprve dát do pořádku vztah s Bohem. Bůh nám dává stále nové a nové šance. Má s námi velkou trpělivost, protože nás má rád.
A teď konkrétně: chválíme Boha a děkujeme Mu? Dal svého jednorozeného Syna, aby nás spasil, vykoupil z otroctví hříchů. Byly to naše hříchy, které nesl.
Ač je roven Otci (Bůh je jediný ve třech osobách: Otec, Syn a Duch svatý), nikterak na své rovnosti nelpěl a ponížil se až k smrti. Kvůli nám se ponížil vícekrát: nejprve se stal člověkem, a podobal se nám ve všem kromě hříchu. Nenarodil se někde v luxusu za péče vzdělaného porodnického personálu. Pro jeho slavné narození se nenašlo lepší místo než chlév. Ani další roky to neměl jednoduché, počínaje útěkem do Egypta a Jeho mučednickou smrtí konče.
Při Poslední večeři Ježíš ustanovil Eucharistickou oběť Svého Těla a Krve, která zpřítomňuje Jeho oběť. Právem Jí náleží název Nejsvětější svátost. Máme k Ní dostatečnou úctu a vážíme si jí, dokud Ji máme? Přistupujeme ke stolu Páně očištěni od hříchů ve sv. smíření? Chováme se před svatostánkem důstojně?
Před lety jsem slyšela názor, že „problémy začínají, když se nepoklekne před Eucharistií.“ Nevím, zda je to učená věta od teologů nebo názor prosté ženy, ale každopádně poukazuje na nutnost prokazovat Pánu úctu, jaká mu náleží. „Můj dům je domem modlitby“, řekl Pán, a vy jste z něj udělali tržiště.“ Já ještě pamatuji dobu, kdy v kostele býval klid. Když jsme (jako typická „kolečkářská“ rodina) někdy navštívili kostel, abychom o vánocích hodili minci černouškovi kývajícímu hlavou, byli jsme napomínáni, že musíme být potichu. A přestože jsem byla ateistka, cítila jsem jakousi posvátnost liturgického prostoru, a ani za komunistů si tam lidé nedovolili hlučet.
Dejme Boha opravdu na 1. místo a dejme Mu také důvěru, že se o nás postará. Nebojte se, prokazováním lásky, úcty a důvěry Bohu o nic nepřicházíme. Vždyť nám dal svá zaslíbení:
„Hledejte především Jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní Vám bude přidáno.“ (Mt 6,33)
„Pojďte ke Mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a Já vám dám odpočinout.“ (Mt 11,28)
„Je Mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“ (Mt 28,18)
Bereme opravdu vážně poslední citovanou větu? Ježíši, našemu Pánu a Bohu, je dána veškerá moc na nebi i na zemi. Proč nezasáhne?, zeptají se asi mnozí. Věříme tomu vůbec? Vždyť to vypadá, jako by síly zla triumfovaly. Prosme Pána, aby zasáhl. Dovolme Mu, aby zasáhl. Zní to divně? Ne, nechci se rouhat, vždyť kdo jsme my lidé, abychom Pánu něco blahosklonně dovolili…a přece…Bůh respektuje naši svobodnou vůli. Lidé si vymysleli společnost bez Boha, rozhodli se, že už nechtějí Jeho zákony, že si chtějí dělat, co chtějí. A Bůh čeká, doufá a touží po našem návratu k Němu. Denně nás vyhlíží jako otec marnotratného syna. Dává nám tolik dobrých darů, posílá proroky a vizionáře….a lidé jsou jak tupé stádo.
Přátelé, máme větší moc, než si myslíme. My totiž vítězíme Boží mocí! Ze svých sil nezmůžeme nic, ale když necháme Boha jednat, když budeme prohlašovat Jeho svrchovanou moc nad tímto světem, musíme zvítězit. Přiznejme si svou slabost a uznejme Boží velikost. Bůh je všemohoucí a dokáže vyřešit každou situaci.
Vraťme se k Bohu, usmiřme se s Ním i s bližními. Žehnejme lidem, nejen nám milým, ale i těm, kteří nás pronásledují, vždyť nás to učil sám Ježíš. A věřte, že uvidíme zázraky.
Děkuji, že jste to dočetli až sem a přeji Vám hojnost Božího požehnání a hodně síly do nastávajících bojů.
Veronika
PS: Brány pekel církev nepřemohou.
